Po skoro sedmi letech
Od založení těchto mých stránek uběhlo již skoro 7 let. Hodně věcí se od té doby změnilo, ale dost jich zůstalo při starém.
Na Kamence jsem úspěšně "doklepala" ty zbývající dva roky. Na Gymnáziu Cheb jsem patřila do třídy, která postupně prošla pod označením: I.F, a následně II.F, III.F a nakonec i IV.F. A před pár měsíci jsem úspěšně složila maturitní zkoušku (Český jazyk, Anglický jazyk, Biologie, Chemie). A po celou tu dobu jsem byla žákyní ZUŠ v Aši, kde jsem se (od druhé třídy - celkem tedy dvanáct let) učila hrát na piano...
Teď si užívám extra dlouhých prázdnin, ale v září už mě čeká jiné (doufám pětileté) dobrodružství: Farmaceutická fakulta v Hradci Králové - Univerzita Karlova v Praze.
Ráda bych se ovšem opravila v jedné věci: v mém názoru týkajícím se školní jídelny. Když jsem byla menší, myslela jsem si, že školní jídelna je proto aby se v ní děti najedly, aby neměly hlad a pak mohly pokračovat v odpolední výuce nebo ve volné zábavě doma. Myslela jsem si, že jde jen o to jídlo. Nadlábnout se.
Když jsem pak byla studentkou Gymnázia Cheb, chodila jsem na obědy do jídelny integrované střední školy.
Mezitím jsem ale již na základní škole a pak ještě jednou na gymplu přestala na nějakou dobu chodit do školní jídelny - z důvodu diety (nikoli hubnoucí, ale od doktorky). A tehdy jsem byla jaksi nucena sama sobě přiznat, že na té opovrhované jídelně asi něco bude.
A co? Jídelna není o jídle. Je jedno, co vám na talířku podají. Jádro pudla leží v tom, že do jídelny chodíte společně s přáteli či spolužáky. Jdete do jídelny - společně, stojíte ve frontě - společně, jíte u stolku - společně, vracíte se na odpoledku - společně. Je to jedna z mála chvil, kdy jste společně a můžete si v klidu povídat, poslouchat, řešit, blbnout, dělat si z bramborové kaše na talíři pole - a orat ho vidličkou. A takových chvil je hlavně na gymplu poněkud poskrovnu a s přibývajícími ročníky stále méně.
Jídelna je tedy skvělé místo (a na jídle zas tak nezáleží), stejně jako dojíždění do školy je fajn (a příliš nezáleží jak dlouho cesta trvá, jak daleko je nádraží nebo busová zastávka, či kolik lidí se na vás v přeplněném dopravním prostředku mačká), protože jste s přáteli, s lidmi, se kterými si máte co říct. A to je oč tu běží.
V závěru tohoto článku bych ráda poděkovala všem, kteří se mnou strávili jakkoli dlouhou či krátkou chvilku nebo chvíli. Mé rodině, přátelům, učitelům z Kamenky, profesorům z Gymnázia Cheb, učitelům ze ZUŠ Aš, spolužákům - všem, .......... všem, kteří to se mnou zatím vydrželi. A doufám, že to se mnou vydrží ještě pěknou dobu :)